Mě už znáte, ale budu Vám postupně přestavovat příběhy z "pakárny". Jsou to ptáci, kteří jsou zde s různými problémy většinou psychickými deprivacemi.

Ale hned napoprvé udělám výjimku a napíšu Vám příběh mé kamarádky Šárky.

Šárka je holčička papouška královského. Bydlí ve stejném bytě, ale v jiné místnosti u voliér s drobnými exoty. Ke mně chodí jen na návštěvu "se proletět".

Váš ara Jára

Šárka - papoušek královský

Když před rokem praskla moje skořpka a já se vylíhla do velkého smrkového pařezu, bylo kolem mne již osm dalších sourozenců. Nejstaršímu bylo už pět dnů. Já byla poslední - devátá. Na moje rodiče to bylo příliš, naprosto nestíhali krmit naše otevřené zobáčky. A tak se maminka rozhodla situaci řešit redukcí - čili ty nejmladší odstranit.

Ukousala mi křídlo a nožičky, bráškovi také kousek křídla. Naštěstí to brzy vzdala a už se nevrátila. Taťka nás ještě nacpal nějakým tvrdým zrním a pak už bylo ticho. Večer nám začala být zima. Tiskli jsme se k sobě a čekali co přijde. Pak se ozval rachot, pařez se otevřel a něčí ruce nás sebraly z vychládajícího hnízda a vložily do podivné hranaté bedýnky. Něco v ní hučelo a bylo tam teplo a vlhko jako pod maminkou. Pak se to zase otevřelo, teplá ruka vyndala starší sourozence ven. Tam svítilo malé červené sluníčko, přilétl podivný zobák a v něm bylo teplé mňam-papů. Za chvíli se opět vrátili nakrmení do bedýnky. Se mnou a dvěma brášky to bylo horší.

Tvrdé zrní nás tlačilo ve voleti a bylo nám špatně. Jakýmsi nástrojem nám vyndali ty fuj věci z volátka a pak přilétl divný zobák a nakrmil nás tím mňam-papů. A pak už to bylo pořd stejné, každé dvě hodiny mňam-papů a pak spinkat. Mě se nožičky a křídlo rychle zahojily. Časem se starší sourozenci odstěhovali do větší bedýnky, my slabší nějakou dobu ještě zůstali v té menší. Jedli jsme, rostli a sílili - no a začalo nám vyrážet první barevné peří. Několikrát jsme se stěhovali do větších bedýnek. Pak jsme chodili i na sluníčko ven. Začali jsme zkoušet křídla.

Za dva měsíce už bráškové a sestřičky uměli létat. Mě to nešlo, snažila jsem se - a nic. Aby mi to nechybělo, dostala jsem do voliéry podél pletiva poličky. Po nich umím běhat jako nic. Každý den mě vezmou do ruky, já mávám křídly, oni mě drží a běhají po pokoji - no a já lítám jako ostatní ptáci. Když se unavím, pomazlím se a jdu zpátky do mé ubikace. A abych tady nebyla jen tak bez užitku, pomáhám při odstavování mláďat. To pak dají takové mrně ke mně do klece, chodí ho občas krmit a mezi tím mu já ukazuju, jak se to správně dělá. Já se cpu dobrotami a mládě čučí a chce taky. Brzy to zkouší jako já. A tak jsem se stala pomocnou chůvičkou. Mám za to i jiné výhody. Když nemám u sebe mrňata, jezdím s lidmi na výlety. To pak smím pod dozorem courat po trávníku úplně volně.

Dokonce jsem byla v zimě i na horách. Bydlela jsem v bedýnce a chodila po celém dlouhém stole. Všichni mě obdivovali a já byla za hvězdu. No a ne? Vzhledem ke svému handicapu mám mnohem víc zábavy, než kterýkoliv zdravý papoušek. Jen to létaní provozujeme tajně, aby si ostatní člověcí tolik neťukali na čelo.